Kroj, pokud není kroj, tak oddílové tričko, spacák, karimatku, uzlovačku, šátek, KPZ, 350Kč, zbytek dle vlastního uvážení
Pedro, Richmond, Aňa, Kača, Lidka, Pavla, Honza, David, Kika, Irča a Adam
Velikonoce na Buchlově - Po příjezdu do Buchlovic na nás čekalo, pro některé obzvláště, nečekané překvapení. Chatka, která se po několik dní stala naším útočištěm, stála u lesa a byla to vlastně novostavba. Jedinou vadou na kráse byla snad nedaleká hlavní cesta, odkud jsme občas slyšeli kamiony.
První den byl tedy obhlídkou „území“. Nebyla též voda, tak se někteří dobrovolníci pro ni vydali. Po jejich návratu byli „zprdnuti“ za barely, a že byli špinaví. Adam měl polovinu těla „zlitou“ asi pěti litry vody z barelu, když se trmáceli kopcem nahoru k chatě. Díky tomu se uskutečnilo velké praní oblečení. V podvečer jsme šli na romantickou procházku do centra Buchlovic a cestou zpět k chatce jsme hráli různé hry. Večer, než se šlo spát, provozoval každý svou vlastní činnost, Pedro s Lidkou cvičili bojový sport taekwondo. Pedro byl natolik „zapálený“, že nám Lidku pořádně „nakopnul“. Naštěstí vyvázla jen s modřinou. Ostatní poté učil bojové postoje.
Druhý den, tedy páteční, byl o kulturním poznávání. Náš počet se rozrostl o jednoho člena. Přijel David a dovezl vytoužený foťák, který nikdo do té doby neměl. Nejdříve jsme obhlédli krásy zámku, kde byl podle Lidky strohý výklad průvodkyně a dost velká zima. Poté jsme „omrkli“ výstavu tulipánů – dosti rychle. Pedro si všiml na jednom stromě v zámecké zahradě čísla a tak počala hra „hledání čísel“. Kdo našel nejvyšší číslo, byl samozřejmě vítěz. Těmi byli Adam, Kika, David a Kača. V parku bylo několik pávů. Děcka blbly, nejvíce však náš Pedro, který si hrál snad na jejich „druha“. Je o tom i video, které zdokumentovala Lidka svým mobilem, jelikož i když David dovezl foťák, „dobrá duše“ ho zapomněla vzít. Kača vykrmovala Pedrova „oblíbence“, dokud měla v kapse „sezamky“. Než proběhl druhý program, což byl výšlap k hradu Buchlov, bylo nejdříve potřeba nakrmit hladovou drobotinu. Zastavili jsme se tedy po cestě v místní restauraci, někteří však podnikli výšlap k chatce, pro foťák, aby se zdokumentovala alespoň návštěva hradu. Poté jsme šli tedy na hrad. Po výstupu jsme u pokladen zjistili, že v týdnu se prohlídky na hradě nekonají. Zklamaní, ale s nadějí, že se druhý den na místo vrátíme, jsme na chvíli „zakotvili“ v podhradní restauraci. Po odpočinku, jsme se navrátili zpět k chatce. Cestou některé z nás napadlo hrát si na hejkaly – Kaču a Lidku. Nečekaly to, ale z dáli se ozvala odpověď. Chvíli „halekaly“ a pak zvolaly: „Druhý oddíl Jestřábů vás zdraví, nevíme sice koho, ale to nevadí.“ Po příchodu k chatce, proběhlo druhé kolo „krmení“ a pak se hrály různé hry. Nejdříve se cvičila hbitost v házení šišek do vzduchu. Nejrychlejší byli Pedro s Davidem. Pak se hrála vybíjená s šiškami. Probíhající člověk kolem skupinky lidí se šiškami, se snažil nebýt trefen. Jelikož se ale šišky zarývaly až příliš hluboko do kůže, vyměnili jsme je raději za vyfouklý fotbalový míč a hráli jsme vybíjenou až do tmy. Ti, co nehráli, seděli u ohně a vyprávěli si různé příhody. Večer před spaním vytáhl Pedro kytaru, chvíli se hrálo a zpívaly se písně. Lidka poté četla „Popletenou pohádku“, které je sama autorkou. Všem se líbila. No a co potom? Kača prohlásila: „Tak – umýt, pomodlit a spát.“ A šlo se chrnět.
Třetí den. Budíček jsme si nastavili dříve – Richmond pronikavě svolával své ovečky k snídani, abychom stihli první prohlídku hradu. Na místě jsme však zjistili, že Lidka ji s námi nemůže absolvovat, jelikož by nestihla autobus do práce. Hodinu a půl jsme si procházeli útroby hradu, až nám tekl sopel z nosu. Poté jsme se vydali do kaple svaté Barbory, která byla zavřená, tak jsme se zdrželi jen chvíli. Dále naše kroky směřovaly na Velehrad, o kterém kromě Richmonda nevěděl nikdo nic a tak jsme nevěděli, co nás tam vlastně čeká. Zastavili jsme se na vyhlídce, což byla skála, která měla jednu zvláštnost, a to tu, že z dálky vypadala jako tělo orla. Po příchodu do Velehradu se začali členové bouřit a stěžovat si, že jsme se trmáceli takový kus, jen kvůli nějaké „blbé“ kapli. Jen málo z nich ocenilo skutečnou krásu těchto míst a skvosty architektonické stavby. Když jsme zjistili, že ve vesnici je jeden zavřený obchod, příšerný bar, kde nic nebylo, předražená restaurace a zastávka, ze které nám nejel žádný spoj, raději jsme si řekli, že půjdeme do vedlejší vesnice, kde vyhledáme slušnou restauraci k občerstvení, jelikož jsme už byli hladoví jako psi. Abychom si ušetřili asi dva kilometry cesty, tak jsme to „struhli“ přes pole a došli jsme až do Břestku. Tam zas byla akorát jedna příšerně zakouřená hospoda, kde jsme jednohlasně řekli, že až takový hlad nemáme, abychom to museli dýchat. Chtěli jsme si zkrátit cestu autobusem, ale to nám nevyšlo ani z této vesnice a místo hodinového čekání jsme se raději vydali zpět do Buchlovic pěšky. Za dvacet minut jsme dorazili k již oblíbené restauraci „Maco“, kde jsme na chvíli zakotvili a pak šli přímo do chatky. Po příchodu se zbývající hladové krky najedly a společně jsme se „oddávali“ chvilce klidu.
V neděli jsme se věnovali převážně relaxování a po ukončení úklidu jsme společně hráli vybíjenou. Cestou na autobus jsme se ještě zastavili v restauraci, kde jsme popřáli Ani k narozeninám a někteří z nás, včetně oslavenkyně, si dali pohár a poté jsme už museli jet domů.