Vyrazili jsme brzy z rána v sobotu, abychom stihli olomoucké skauty, kteří jeli také na výpravu, ale byli ochotni nám zapůjčit klubovnu. Při vstupu do klubovny jsme byli uchváceni výzdobou, která zde byla. Dlouho jsme se ale nezdrželi a vyrazili jsme na prohlídku města, která byla plánována na celé dopoledne. Prošli jsme si všechny náměstí a cestou jsme společně navštívili i obchody se sportovním vybavením. Na Václavském náměstí (vskutku Václavském v Olomouci) jsme navštívili Dóm, který nás zaujal nejen svou výzdobou, dobovou i moderní, ale i lidmi válejícími se po podlaze a v lavicích. Zpět jsme to vzali přes Dolní náměstí a Čechovy sady, kde společnost Lesy ČR měly stánky, zaobírající se přírodou a jejím poznáváním. Zkusili jsme si poznat dřeviny, ptactvo, ryby, chůzi bosou nohou po různých materiálech ale také jsme měli možnost střílet z paintballových pistolí na terče a plechovky. David, se ukázal jako rozený odstřelovač, když smetával jednu plechovku za druhou. Poté se šlo na oběd do klubovny. Někdo navrhl, že bychom mohli jít večer do KFC, na což Richmond reagoval, že není blázen, aby šel až do centra Haná na konci města, kde se ono KFC nachází.
Po obědě jsme šli do centra, abychom našli v informacích cestu do lanového centra Proud. Cesta zabrala 30 minut a my jsme se octli pod dřevěnými stožáry, na kterých byly zavěšené lanové atrakce. Po krátké instruktáži, rozdělení do skupin a seznámení s průvodkyní Monikou jsme se věnovali až do večera „lanolezectví“. Byly zde překážky různých náročností od přechodu klád, přes skákání na viklajícím se děravém mostě až po krocení koně (raději vysvětlíme osobně). Jako třešničkou na dortu byla obrovská lanová houpačka, na kterou se někteří neodvážili a jiní se jí nemohli nabažit. Se stmíváním jsme se rozhodli, že už „lanolozit“ nebudeme a pomohli jsme Monice sklidit lana a další výbavu. Na oplátku nás naučila, jak se smotává lano a váže se na něm „panna“.
Další naše kroky mířily do klubovny, kde jsme si bleskově sbalili věci do aquaparku a vyrazili jsme k němu. Richmond zahlédl cestou ceduli, kde bylo psáno, že je to jen 20 minut cesty. Cestou jsme si dělali srandu, že bychom mohli dojít a že by mohlo být zavřeno z hygienických a spousty dalších důvodů. Jelikož jsme pořádně neznali cestu, tak jsme se raději ptali lidí na cestu. Všichni nám tvrdili, že je to strašně daleko, ale my jsme jim odvětili, že jsme zvyklí chodit a že to tak daleko být nemůže. Po 45 minut téměř poklusu jsme začali věřit tomu, že to opravdu daleko bude. Dorazili jsme k obrovské budově, ve které byl aquapark. Bylo 19:38, když jsme si přečetli, že je otevřeno pouze do 20:00. Některé z nás zachvátil záchvat smíchu, jiné popadl smutek. Když jsme se otočili, zjistili jsme, že jsme v onom centru Haná. Někdo prohlásil, že jsme opravdu blázni, ale když už jsme tu, tak jdeme alespoň do toho KFC. Kuřecí stehna se nám vydávala v zástupech a bezedné kelímky se plnily proudem. Nakonec jsme se rozhodli jít nejkratší cestou do klubovny, jelikož sem to bylo 4km a to se nám zdálo nějak moc. Šli jsme městem a došli jsme až ke kolejím, po kterých jsme věděli, že se dostaneme až ke klubovně. Avšak jsme neodhadli směr. Po dalších dvou kilometrech se nám nějak nezdálo, kde jsme a po bližším zkoumání jsme zjistili, že jsme si obešli celé město z druhé strany. Nezbývalo nic jiného, než to vzít středem města do klubovny. Nakonec jsme si cestu zpět zkrátili tak, že jsme šli o další dva kilometry víc, ale spalo se nám potom náramně.
Další ráno bylo volnější a po snídani jsme se vydali do vlastivědného muzea. To nás velmi mile překvapilo, jelikož nabízelo krásné interiéry, výstavy a interaktivní vzdělávací prvky. Mohl se tu tak vyblbnout každý. Součástí byla i prohlídka terarijních zvířat, jako jsou pavouci, brouci, hadi a další potvory. Taky jsme si mohli nechat kolem těla obmotat hada škrtiče, který byl ale naštěstí dostatečně nasycen. Celkově to byla úžasná podívaná na perfektně zpracované expozice, které můžeme jenom doporučit k návštěvě.
Z muzea jsme mířili už naposledy do klubovny, abychom se sbalili před odjezdem domů. Zastavili jsme se ještě v cukrárně, abychom měli osvěžené nejenom svoje znalosti ale i chuťové buňky. Před samotným odjezdem v klubovně jsme ještě zahráli hru Carcassone, a jelikož jsme nějak neodhadli čas, tak jsme pak úprkem valili na nádraží, abychom stihli vlak, který měl stejně zpoždění. A tak pomalu ale jistě končila další poznávací výprava.